|
ZDVIŽENÝ
UKAZOVÁČEK F. X. ŠALDY
Při
studiu profesury kreslení a deskriptivy v třicátých letech jsem páchal
v budově Filozofické fakulty obávaný dvojí hřích. Místo na povinné
přednášky z češtiny profesora Hallera jsem vnikal do posluchárny, kde měl
své místo pod sluncem vybavené komfortním přednášením point F. X. ŠALDA.
Sedával jsem tam za bukem ustrašený, aby neodhalil tu pravdu, že jsem tam
ilegální návštěvník.
Šaldův
„Zápisník“ jsem kupoval místo
kaiserky a půl párku u vrátného. Četl jsem a hltal jsem ho s plnou chutí
do sebe. Ve škole pod lavicí, cestou domů do Chlumčan, při ulejvárnách místo
školy na stráni za Markovic mlýnem. A čtu si dodnes s požitkem v těch
devíti ročnících, když jsem utahaný nebo bez podnětu hybné nálady. Ta šaldovská
bystrozrakost, rozbory děl bez otřepaných frází neřkuli školometného
polopatismu, ta jeho ironie a humor, někdy krutý, jízlivý jako kobra jedenáct,
i zase rozmarný, to je pro mne jako pokropení živou vodou.
Sedával
na pódiu v posluchárně za stolem, na který odložil hůl, přerovnal si
lejstra, do kterých mrknul jen chvílemi. Vypichoval některá místa ukazováčkem
vysoko vztyčeným ke stropu.
Jak
on dovedl recitovat! Bez patosu i bez kýče, spíše tiše, s jemnou melodikou
v hlase – a zase havlíčkovsky pregnantně.
Vzpomínám,
jak při rozboru Danta formuloval: „To si pamatujte, kdo nezaloží rodinu, nemá
pro ni smysl, ten se nemá plést do politiky!“ A skloněný do listin se smál
sebekriticky pod vousy, neboť sám urozený starý mládenec!
Stydím
se pokaždé, když jdu kolem prodejny Odeonu na Florenci a vidím tam ve výloze
stále nerozebraný dvojsvazkový výbor Z období
Zápisníku. Je mi neskonale smutno, když takové dílo zůstává bez povšimnutí
Pražanů na pultech.
Vozíval
jsem kdysi Šaldovy Zápisníky na letní
tábory Janderovy školy mládeže. A zejména jsem tam děckám předčítal Šaldovo:
„Není talentu tak velikého, aby nedovedl zabít umělce a odvést ho a jeho dílo;
není talentu tak malého, aby nedovedl, ovládne-li se cele, dát celé a dokonale
zábavné dílo. Neboť talent není nic než nápovědní chvíle pravdy a otázka, a co
dál? Odpověď na ni může poskytnout jedině charakter. Talent není nic než slib,
naplnění může zajistit jen charakter. Talent je řada možností. Jde o to, abys
proměnil první a nejbližší z nich ve skutečnost; dokázal-li jsi to,
posilnil ses ne o jednu, ale o deset nových nadějí, že každou možnost, kterou
jsi vykoupil ve skutečnost, narůstá ti do řady deset možností nových a bližších
a snadnějších, než byla možnost první.“
Sem
se hodí Šaldův zdvižený ukazováček bez ironického podtextu. K povzbuzení
malověrným a k varování nezdravě domýšlivým, zpyšnělým bezodkladným
pantomimám!
VYHAZOV
VELIKÁNA – OD „VELIČINY“
Mockrát
jsem se odhodlával, a pokaždé zakolísal, mám-li zajít za národním umělcem
KARLEM SVOLINSKÝM a požádat ho o autogramy do knih, které ilustroval. Ke
kladnému rozhodnutí přispěla ostudná událost v roce 1970. Ostudná pro
tehdejšího novopečeného ministra, který prachobyčejným lejstrem vyzval Karla
Svolinského, aby do konce roku vyklidil profesorský ateliér na Vysoké škole
uměleckoprůmyslové v Praze a aby se odebral do důchodu!
Celý
rozklepaný jsem zašel na UMPRUM s kufrem knih a magnetofonem, aby ani
jedno slůvko z eventuálního povídání profesora Svolinského mi neušlo.
Zvláštní na tom tehdy bylo, že k mé návštěvě tehdy svolil a stanovil její
nezvyklý termín – poslední den v roce 1970. Ale nijak jsem to nerozebíral,
hlavně, že ho mohu navštívit, ať je třeba soudný den!
Přijal
mne na Umprum v ateliéru, k mému překvapení již skoro prázdném. Tehdy
jsem se tedy dozvěděl o verdiktu „pana ministra“.
Svolinský
byl pochopitelně v nenáladě, ale přeci jen svolný kromě podpisů do knih si
i trochu popovídat. Z knih, které jsem tehdy přivlekl, ho nejvíce udivilo,
že mám dokonce jím ilustrované aventýnské vydání Máchova Máje. Napřed se
domníval, že je to nějaká kopie, ale když zjistil, že je to originální tisk – jeden
z všehovšudy pouhých pětatřiceti – upřímně mně gratuloval.
Vlastnictví
takové exkluzivity a velký počet svazků, ilustrovaných Svolinským, asi
způsobily, že se jinak mlčenlivý pan profesor rozpovídal na celé dvě hodiny.
Doma jsem rozhovor z magnetofonu přepsal, doplnil ho některými dodatky a
poté jsem jej donesl do bytu v Dejvicích Mistrovi ke korektuře. Překvapilo
mě, kolik z toho textu, který mu předčítala manželka, dal seškrtat.
Především veškerou chválu na svou práci, srovnávání s našimi slavnými
génii. Rukopis se pomalu podobal tvrdě opravované školní kompozici. Ale čím
více jsem se probíral těmi korekturami, které i po letech čítávám, tím více
obdivuji skromnost velikého umělce, což bývá málokdy ctnost různých „umělců“.
Spíše naopak: čím bývají ti MAJSTROVÉ menší, tím se více považují za velikány.
To jsou ty kontrasty!
BOSONOHÝ
OREL
Při
čedokářské výpravě na olympijské hry v Římě v roce 1960 si
s námi pěkně zažertovali: na hry nás dopravili sice pozdě, zato nás
z nich odvezli před jejich koncem…
A
tak jsem s redaktorem Janem Popperem sledoval závěr s klasickým
maratónem jen v televizi v hale hotelu v Benátkách. Odřekli jsme
lákavou prohlídku pohádkového věčného města, fotografování u gondol a na Mostě
vzdechů. Vzdychali jsme jen, že nemůžeme být přímo při tom závěru – v Římě
na olympijském stadiónu…
Poslední
kilometr maratonské pouti ve zmatku římských ulic, již ve svitu loučí, trochu
ozařujících vytrvalce. Ti dva vpředu jsou tak ebenoví bratři, nebo je to jen
podvečerem? Jednoho poznáváme – Rhadiho. Marokánce, startujícího za Francii.
Ale kdo je ten druhý? Prokrista, ten chlap ztratil tretry a běží naboso! To
bude asi nějaký psychototo pseudointelektuální pacient. Přidal se zřejmě
k Rhadimu někde na ulici. Jenže má číslo na tričku! Rychle pátráme ve
startovní listině. A–be–be Bi–ki–la? Co
je křestní, co rodné jméno? Stejně tak si prý listovali lidé na ulicích a
novináři na stadiónu. Nedojel ten cvok do Říma autostopem jako na motýly? To bude
ostuda! Nic takového. Bosonožka ABEBE BIKILA z Etiopie, země jediné
podobající se foneticky konstatované Utopie, země tehdy bez sportovní tradice,
kdysi barbarsky okupované italskými fašisty, vyhrál právě v Římě bez
utopie nejklasičtější disciplínu olympijských her.
Vídal
jsem ho potom několikráte, naposledy u nás v Košicích. To již měl
dvojnásobný triumf z olympijských maratónů – po Římu vyhrál i v Tokyu.
To nikdo nedokázal! Ale já ho vždycky znovu uvidím, jak na té obrazovce v Benátkách.
Zejména okamžiky, když míjel před stadiónem obelisk, který pořadatelé „zapomněli“
přikrýt, nebo spíše zbourat. Obelisk s emblémy na počest Mussoliniho
fašistických vítězství v Habeši. Benito, ten velký a neudatný řvoun a
nadutec pitomec, se při tom jistě v hrobě převracel ze strany na stranu.
Třikrát
nejméně!
(Ota Mašek)
ABEBE
BIKILA
☼ 7.8.1932 MAUT, ETIOPIE ۞ 15.10.1973 ADDIS ABEBA
Je desátého září 1960 těsně před půl šestou. Příjemný podvečer
s teplotou kolem dvaceti stupňů. Ulicemi Říma občas zavane větřík. Na
startu u Kapitolu se připravuje devět běžců z 35 zemí, všech kontinentů
k nejslavnější olympijské disciplíně – maratónu. Je mezi nimi také
osmadvacetiletý asketicky štíhlý, šlachovitý soupeř Abebe Bikila. Nikdo ho
nezná, nikdo ho nevyhledává. Ačkoli desítky fotografů zachycují napjatou
atmosféru před startem, ani jeden z nich nepořídí snímek etiopského běžce
tahouna. Ten svlékne tepláky a trenér Niskanen mu podá krásné, světlomodré
maratónky, na něž si v závěru přípravy Bikila přece jen trochu uvykl. Ale
ten je s odmítavým gestem vrací. Niskanen kroutí hlavou. Představa, že
jeho svěřenec poběží po asfaltu, dlažebních kostkách a zejména na Via Appia po
prastarých kočičích hlavách, ho naplňuje obavami. Ale na ty teď není čas, je
třeba dát poslední důležité pokyny. A ukazuje Nikolovi v klubku běžců
Marokánce Rhadiho a ruského běžce Popova a radí mu, aby se jich, pokud to bude
možné, držel v závěsu.
Startérovi pomocníci už seřazují poskakující a pobíhající běžce
plné předstartovního vzrůša do řad. Přesně v 17:30 hodin zazní startérův
výstřel. Závodní pole se vydává na trasu kolem slavných památek, Kolumbovou promenádou
do Vinite, zpět po Via Racorda, zmíněnou starodávnou římskou cestou Via Appia
Antica, kolem Kolosea pod Konstantinův oblouk, kde je cíl. Diváci vytvářejí
běžcům nezapomenutelnou nádhernou atmosféru. V rukách tisíce pochodní,
z hrdel nepřetržitý proud výkřiků a povzbuzování. V mnohém to
připomíná euforii dávných antických her.
Na desátém kilometru je v čele deset běžců. Byli mezi nimi i
Rhadi a Popov, ze kterých, paměti Niskanenovy rady, nespustil Bikila oči. Před
patnáctým kilometrem se odpoutá čtveřice běžců, v níž udávají tempo
Angličan Keilly a Rhadi. Těsně za nimi pospíchají (ženou to vpřed) Belgičan
Wandendriesche a Bikila!
Před dvacátým kilometrem nasazuje Rhadi k trháku, který
zachytává jen Bikila. Během několika set metrů získají před dalšími běžci
značný náskok. Jejich strojové tempo, nepatrné známky únavy brzy napověděly, že
mezi těmito dvěma borci se rozhodne o tom, komu bude pod Konstantinovým
obloukem patřit vavřínový věnec.
Spolu tak běží až do jedenačtyřicátého kilometru. Tam začne Bikila
tempo stupňovat a kilometr před cílem už vede dostatečný náskok. Rhadi mu
v tom prostě nestačí. Do cíle přibíhá Bikila s velkým náskokem. Za
ním se postupně objevují Rhadi, Novozélanďan Magee, ruští torpédoborci Vorobjov
a Popov, Dán Torgessen.
První zlatá medaile pro sportovce Afriky v historii
olympijských her. Časem 2.15,16 hod překonal Bikila téměř o osm minut Zátopkův
olympijský rekord. Bylo to obrovské překvapení. Nikdo o vítězi nic nevěděl,
novináři se pachtili po každé informaci. Od Bikily jich však mnoho nezískali.
Jako vždy byl vyplesklý, řekli bychom ostýchavý, uzavřený, skoupý na slovo a po
každé otázce hledal očima spásu u svého trenéra. Ten prozradil několik
pozoruhodných věcí: Bikila běžel teprve třetí maratón v životě. První
v červenci 1960 časem 2.39,50 hod, druhý byl kvalifikační a dosáhl času
2.21,37 hod a třetí už ten olympijský. V přípravě naběhá měsíc co měsíc
kolem devíti set kilometrů většinou v nadmořské výšce kolem 2500 metrů.
Nechybělo mnoho a na olympijských hrách v Římě by Bikila
nevystartoval. S jeho účastí, po rozhodnutí, že na OH bude vyslán jen
jeden maratónec, se ani nepočítalo. V té době byl totiž nejlepším
maratóncem v Etiopii Wami Biratou. Ten si však před kvalifikačním závodem
příliš věřil, podcenil soupeře, které do té doby vždy porážel a odjel domů.
Vracel se až den před závodem, přitom však zmeškal spojení a celou dlouhou
cestu musel ujít pěšky. Do Adis Abeby dorazil až těsně před závodem. Trochu se
prospal a postavil na start. Po dvanácti kilometrech už marně bojoval
s křečemi a musel to vzdát definitivně. Regule kvalifikačního závodu byly
jasné, ať zvítězí kdokoli, ten do Říma pojede, a na tom se nic nezměnilo.
Když se 7. srpna 1932 narodil na náhorní etiopské plošině, ve
vesnici Maut u Bikilů ebenový cvalík (další nazvaný Abebe), byla jeho životní
dráha víceméně předurčena. Stejně jako u stovky dalších chlapců z Maut a
okolí bude nejdříve pást ovečky a pár těch koz, později bude docházet na trh,
lovit, starat se s tátou o zajištění obživy, možná že se naučí nějakému
domorodému řemeslu, třeba jednou postaví hliněnou chýši. To ovšem za
předpokladu, že překoná těžké období prvních chvil na světě, protože kojenecká
úmrtnost byla tehdy v Etiopii velmi vysoká.
Malý prcek Abebe byl hubeňour, jen šlachy, kosti a dlouhé tenké
svalstvo, ale zdravý a brzy se měl čile k světu. Upaloval za ovcemi a
kozami striktní pohyb mezi skalami z lávy a běh mu byl odmalička vlastně
přirozeným cvikem. Jak měl chvilku čas, už hrál s ostatními kluky „čanu“,
hru podobnou našemu pozemnímu hokeji. Zpočátku samozřejmě jen
s uzpůsobenými větvemi a klacky a s podomácku vyrobenými míčky
z ovčí vlny. Později v pubertálním věku už měl pořádnou, v dílně
vyrobenou hůl a natolik ve hře díky své rychlosti a vytrvalosti vynikal, že se
stal kapitánem mužstva, které zvalo soupeře, nebo za nimi docházelo i do hodně
vzdálených míst.
Jako dvanáctiletý výrostek se poprvé podíval s matkou do Adis
Abeby. Učarovalo mu tam tehdy hafo detailů, ale jeden nejvíce – krásné uniformy
vojáků. O těch stále snil svůj khaki sen a také pro splnění svých představ něco
dělal. Bylo mu čtyřiadvacet let, když byl vybrán do předběžného vojenského
výcviku. Tam si jeho mimořádných pohybových, zejména běžeckých schopností všiml
švédský trenér Onnie Niskanen. V předválečných a válečných letech to byl
vynikající chodec a lyžař. V Etiopii působil od roku 1946, nejdříve jako
vojenský instruktor, později se stal šéftrenérem atletů a byl také pověřen
výběrem a přípravou talentovaných běžců na olympijské hry v Římě.
Niskanen pozval Bikilu na několik tréninků, aby si ověřil, zda
jeho odhad velké míry talentu je správný. Potom houževnatého, nesmírně
vytrvalého mladíka, zařadil do vybrané skupiny, která se v podmínkách
etiopské náhorní plošiny, ve výškách od 2400 do 2700 metrů systematicky,
doslova den co den, připravovala na svůj vstup na světovou atletickou scénu.
Niskanen dokázal přimět Bikilu ke všemu, jen v jednom byl jeho svěřenec
neústupný – nechtěl nosit sportovní obuv. Jakmile to zkusil, hned byly jeho
časy podstatně horší. Niskanen přesvědčoval, byl trpělivý, zkoušel různé typy
obuvi a věřil, že se nakonec vše poddá. Ale nepoddalo, alespoň při prvním
olympijském maratónu ne. Bikila běžel jako jediný odvážlivec římskými ulicemi
bos…
V Adis Abebě čekalo na olympijského vítěze z Říma velké
uvítání. Když vystoupil z letadla, neslo se k němu nejen volání
tisíců lidí, ale i píseň složená na jeho počest. Cestu do města a jeho ulicemi
lemovalo téměř milión lidí, nadšených skutečností, že jejich krajan dosáhl tak
jedinečného úspěchu. Na kapotě otevřeného velkého vozidla zasypávaného
květinami, ležel na zvláštní plošině živý státní symbol – lev. Ale skromný,
uzavřený Bikila se při vší té slávě necítil moc dojat a přál si, aby se už mohl
laskavě proběhnout nerušeně v přírodě. Hned druhý den začal
s tréninkem, a potom se vydal na dlouhá zahraniční turné. Celý svět chtěl
vidět bosého olympijského vítěze při závodech. V roce 1961 se také podíval
do Československa. Vyhrál v Košicích Mezinárodní maratón míru, zúčastnil
se i Běhu za ostřejší tehdejší tupost srpů a kladiv. Ovšem trať v pražské
Stromovce byla pro Bikilu příliš krátká a nemohl na ní proti tempařům uspět.
Poznával svět, získal potřebné sebevědomí (přestože se narodil jako lev) a
podstatně se změnil. Už to nebyl ten plachý chlapec z odlehlé vesnice. Rád
hovořil s lidmi, nevyhýbal se novinářům, byl sdílný, otevřený.
Na samém vrcholu příprav na olympijské hry v roce 1964
v Tokiu, třicet pět dní před startem maratónu, přinutila Bikilu úporná
bolest na pravé straně břicha, aby vyhledal ranhojiče. Za hodinu už ležel na
operačním stole. Zánět slepého střeva nesnesl odklad. Deset dní po operaci už
začal s gymnastickými cviky, patnáctý den vyklusával, tři týdny po operaci
zaběhl slušný čas na deset kilometrů.
Pro maratón v Tokiu byl Bikila jasným favoritem, ale operace
dávala jeho soupeřům šanci a ti si toho byli dobře vědomi. Zejména Japonci,
kteří velmi toužili po vítězství v tomto závodě, vždyť maratón je doslova
jejich národní disciplínou, byli znovu plni nakažlivého optimismu. Ovšem nikdo
nemohl tušit, že nesmírně odolný Bikilův organismus, na němž nebyl gram zbytkového
tuku a tkáně, se už s pooperačním stavem plně vyrovnal a je schopen
vrcholného výkonu.
16. září 1964 přišel Bikila na start, tentokrát už obutý, dávno si
na tretry zvykl, odhodlaný nasadit hned od počátku velmi ostré tempo. Startér
dal povel ve 13 hodin, v podmínkách mimořádně velké vlhkosti vzduchu,
která měla také Bikilu, zvyklého na suchý vzduch domoviny, znevýhodňovat a
napomáhat zejména Japoncům. Na trať se vydalo 68 běžců z 36 zemí a
zemiček. Záhy zjistili, že na úžasné tempo etiopského běžce nemají nejmenší
šanci. Čas na dvacátém kilometru znamenal dokonce světový rekord na tuto trať
na dráze! Do té doby se Bikily hrdinně drželi Australan Clark a Ir Hogan. Od
obrátky už běžel Bikila zcela sólo a na národní stadión Meíji přiběhl
s velkým náskokem. Dosáhl do té doby nejlepšího času 2.12,11 hod. Cílem
proběhl bez stop únavy, prý nezapocený a za okamžik už předvedl užaslým divákům
sérii uvolňovacích cviků. Diváci sportovně uznali porážku svých borců a
odměnili Bikilu bouřlivými ovacemi.
Stejně jako po olympijském vítězství v Římě, připravili mu
lidé jeho země velké uvítání i po triumfu v Tokiu. Už po Římu se jeho
životní podmínky podstatně změnily k lepšímu, teď už měl zázemí opravdu
jako podnikatel Zdeněk Bakala. Mohl zabezpečit svou rodinu – měl se ženou,
kterou si dobrovolně vzal už jako patnáctiletou patnáctku, čtyři děti.
Pro svou zemi získával na atletických drahách i na silnicích jeden
úspěch za druhým. Jeho strhující příklad přivedl k atletice a zejména
k běhu tisíce etiopských chlapců. Kdyby měli lepší podmínky, hlavně více
jídla, bezpochyby by mnozí z nich zcela ovládli světové běžecké tratě,
tolik talentů mezi nimi bylo. I tak z této vlny nadšení vyšli skvělí
závodníci Wolde a Temu, později Kedir a Jifter, kteří řadu let patřili ke
světové běžecké špičce. Bikilovi bylo už třicet šest let, nicméně se usilovně
připravoval na svůj třetí olympijský start v Mexiku 1968. Přes pokročilý
věk byl považován za velkého favorita. Podporovala to i skutečnost, že se
poběží ve velké nadmořské výšce, v podmínkách, na jaké byl Bikila zvyklý.
Nikdo nepochyboval o tom, že k jedinečnému výkonu, který se nikomu
nepodařilo zopakovat – dvakrát vyhrál olympijský maratón – přidá i třetí
triumf.
Ale šťastná Bikilova hvězda už v té době začala ztrácet svůj
jas i věhlas. Na startu byl Bikila nezvykle zamlklý, držel se stranou, jeho
rozcvička neměla obvyklou intenzitu a délku. Jakoby mu něco dělalo starosti,
jakoby nebyl ve své kůži. Ale tréninkové časy před závodem byly dobré, tak
dobré, že bez obav mohl na třetí triumf pomýšlet. Těžko říci, zda už
v těchto chvílích pociťoval Bikila v noze bolest, zda ji nemaskoval
jen z hrdosti a z obav, aby to nevypadalo, že se už předem vymlouvá a
hledá alibi pro případný neúspěch. Lékaři se později ve svém názoru neshodli.
Jedni tvrdili, že se zraněním už Bikila do Mexika přicestoval, jiní se
přikláněli k názoru, že je utrpěl až během závodu. Po startu ještě nic
nenasvědčovalo tomu, že největší favorit bude mít nepřekonatelné obtíže. Po
dvanácti kilometrech však bylo jasné, že Bikila tentokrát tempo udávat nebude.
Na sedmnáctém kilometru už byla jeho tvář, poprvé za dlouhou běžeckou kariéru
zkřivena úmornou bolestí. Fyzickou i psychickou, protože odstoupit
z olympijského závodu, to muselo být pro závodníka s takovým srdcem na
dlani velmi ožehavé téma. Zradila ho zlomená zanáprstní kůstka vlivem
nepatrné chybky velikosti kosti rybky na levé noze.
Bikila se vrátil domů, přesvědčen, že se dál nebude pokoušet své
někdejší pozice obhajovat. Přijal funkci armádního tělovýchovného instruktora a
měl na starosti posádky v širokém okolí Adis Abeby. Dne 20. března 1969 se
vracel se svým bourákem pozdě v noci domů. V jedné zatáčce jej oslnil
protijedoucí kamion. Bikila ztratil orientaci a v rychlosti asi sedmdesáti
kilometrů v hodině sjel ze silnice a zřítil se s vozem
z příkrého svahu. Auto se přitom několikrát převrátilo. Ačkoli se nehoda
stala v dosti lidnatém prostředí, necelých osmdesát kilometrů od Adis
Abeby, nikdo v okolí nebyl, nikdo pád neslyšel. Přispěl k tomu i
hustý liják, který jinak vždy v Etiopii znamená štěstí na postupu.
Tentokrát přinesl jednomu z velkých synů země pakárnu i smůlu. Bikila
ležel 13 hodin v bezvědomí, prochladlý, než ho nalezli pastevci.
Na pomoc mu přispěchali význační zahraniční specialisté, ale mohli
mu jen zachránit holý život, ne už zdraví. Zlomené krční obratle a poškozená
mícha znamenaly celkové ochrnutí. Na známé neurochirurgické klinice Stoke
Mandevill v Londýně se Bikila podrobil náročnému boji se svým osudem a
postupně rozhýbal všechny svaly v horní půlce těla. Ani tak těžký úděl jej
nezlomil. Systematicky se začal připravovat na světové hry tělesně postižených.
Věnoval se především lukostřelbě a dokonce stolnímu pinkání ping–pong, až nás
ohlásí gong. Na světových hrách potom obsadil v lukostřelbě deváté místo,
což byl v široké konkurenci a vzhledem ke krátké době přípravy úctyhodný
výkon.
Svět na skvělého parťáka nezapomněl. Stal se čestným hostem
olympijských her v Mnichově, kde mu 90.000 diváků připravilo dlouho
neutuchající ovace.
Po návratu domů začal Bikila uskutečňovat svůj plán, že vytvoří
jako kdysi Niskanen skupinu talentovaných běžců.
O rok později, v říjnu 1973 se však Bikilův zdravotní stav
rapidně horšil. 25. října toho roku podlehl mozkové příhodě. Přece jen to byl
pro člověka, který byl celý život naučený volnému pohybu a radosti
z běhání příliš trpký úděl, než aby se s ním organismus dokázal porvat
a neutržit šrám.
V Adis Abebě stojí Bikilův pomník, jako se může městečko
Třešť na Vysočině pyšnit pomníkem pana Tau. V jeho rodné amharštině,
angličtině, italštině a japonštině je na něm vzpomenuto zásluh a výkonů velkého
etiopského běžce. Prostého chlapce z vesničky Maut, jemuž tleskal celý
sportovní svět, který posunul hranice lidských výkonů k dalším, vyšším
metám.
ROBERT EDWIN
PEARY
☼ 6.5.1856 CRESSON, PENNSYLVANIA ۞
20.2.1920 WASHINGTON
Jména
a jejich příjmení. Dlouhá řada popisných slůvek. Symboly lidské vytrvalosti,
odvahy, ctižádostivosti a selského střízlivého rozumu. Reálného odhadu hranice
lidských možností i jejího přeceňování v zájmu dalšího utrženého rekordu.
Amundsen, Nansen, Scott, Shackleton, André, Franklin… Kolik jich už bylo. Co
jméno, to napínavý příběh. Příběh, kterému by se žádný beletrista neodvážil dát
tak reálnou a přitom tak neuvěřitelnou zápletku. Kdyby se nestaly, působily by
zvlášť neuvěřitelně.
Hrdinové
ledových mrazivých kluzkých bořících se plání, ker a věčně zmrzlé půdy. Kolika
generacím kluků byl ideálem, obdivovaným vzorem? Napodobovaným, zbožňovaným.
Kolik kluků toužilo být born to be wild jako oni. Silní, odvážní, spolehliví a
obětaví, rozhodní a pevní… A přece jsou mezi průkopníky neznámých cest muži,
které by si žádný kluk za svůj vzor dobrovolně nevybral. I když o to tolik
usilovali. I když pro to byli ochotni obětovat vše. Soud času je neúprosný.
Věhlas a lásku si může získat jen člověk s dychtivým vřelým srdcem. Ne
dobyvatel. I když se mu třeba povede pokořit si jako první Severní točnu,
Severní pól.
Robert
Edwin se narodil v Cressonu v Pensylvánii manželům Charlesovi a Mary
Peary. Když mu byly tři, ztratil otce a ještě mladá = plná sil maminka
zasvětila svůj další život výchově jediného kloučka. Postarala se o to, aby
dostal dobré vzdělání, neváhala se kvůli dobré škole i přestěhovat. Byla to
tedy i její zásluha, že se Robert stal civilním inženýrem. Ale nejen její. Od
mládí ho pronásledovala touha vyniknout nad průměr, snaha vymanit se
z přízemních poměrů, do kterých jej posadily sudičky. Toužil po slávě a
věhlasu. Jenže sny jsou jedno a realita věc docela jiná. Slávu nezíská nikdo
jen tak myrnyx–tyrnyx, mir nichts, dir nichts. Robert si slíbí, že nevynechá
v životě žádnou příležitost, která mu bude nabídnuta. Ať už bude
jakákoliv. Proto také opustí jednoho dne Freyburg ve státě Maine a vydá se na
vlastní pěst hledat štěstí do Washingtonu. Mladý inženýr je tu, zatím na
zkoušku a za gáži deset babek týdně, přijat do státní správy.
Jenže
nabídnuté zaměstnání asi nesplňovalo jeho představy. Píše matce dlouhé dopisy,
plné rozčarování z takové ochuzené reality. Je mu pětadvacet a nikdo,
kromě berňáku, ho tu ještě nezná… A pak se vydá do Nikaraguy. Tady ve Střední
Americe se připravuje převratná stavba. Po vzoru Suezského průplavu je na
spadnutí budování kanálu, který propojí dva oceány. A zatím to vypadá, že se
kanál postaví právě v Nikaragui. Může tu po slávě prahnoucí inženýr Peary
chybět? Ne. Podílí se na přípravě projektů, na stavebním průzkumu. Konečně se
dostal do centra významnějších událostí, které ohromí planetu… Ale všechno
probíhá až moc pomalu. Peary nevydrží jen tak nečinně čekat. Může být něco
horšího než zdejší močály? Proč se nepřesvědčit! Opustí na čas Střední Ameriku
a zamíří na sever. Poprvé se seznamuje s přírodními podmínkami Grónska a
ostrova Disco, kde stráví polární kus léta. Uvažoval už tenkrát o dosažení
Severního pólu? Snad. Ale ještě nepřišel ten správný čas. Musí se vrátit, jeho
závazky v Nikaragui se nedají hodit za hlavu. Své poznatky z cesty
písemně sdělí Národní akademii věd v USA a vrátí se ke stavbě kanálu.
Nepřijel
však sám. Doprovází jej černošský sluha Matthews Henson, mladík o deset let
mladší než Peary, inteligentní, pracovitý, a vytrvalý stejně jako jeho
zaměstnavatel. Bylo to jedno z nejdůležitějších setkání v Pearyho
životě a Henson jej bude doprovázet po celou dobu jeho dobývání severu.
V Nikaragui
byla zatím na apríla 1887 ustavena Maritime Canal Company, čtyřicet pět
inženýrů se snaží v jejich službách o nemožné, nejznámější z nich je
Robert Peary, ať chcete, nebo nechcete. Jeho severská cesta jej postavila na
výsluní místní popularity, otevřela mu vrátka do společnosti. Těší ho to… Práce
na stavbě však nepokračují tak, jak by si přál. Jednání se protahují, a nakonec
ustrnou na mrtvém bodě. Se stavbou kanálu se započne docela jinde.
V Panamě. Panama však Pearyho absolutně nezajímá. Jeho život bude mít už
docela jiný směr, docela jinou náplň. Ožení se s Josephinou Diebitschovou
a odjíždějí společně do New Jersey vychutnávat svoje honeymoon, líbánky.
VOLÁNÍ
SNĚHOBÍLÝCH DÁLAV
Prožije
klidný manželský život jako z pohádek? Ale kdepak. Přijme místo
provinčního stavitele? Nic takového. Peary míří na sever. V roce 1892 vede
výpravu Filadelfské akademie do Grónska. Doprovázejí jej čtyři nebojsové, vedle
černého Hensona ještě lékař dr. Frederick A. Cook, Nor Astrup a John Verhœff. A
také paní Josephine.
Skupina
putuje severním Grónskem, překonala vzdálenost 1100 km, a dostala se až
k fjordu Independence. A pak se ještě o něco severnější trasou vracela
zpátky, do Anniversary Lodge. Doprovázeli je Eskymáci, kteří se obratně
postarali o dostatek živin i oblečení, vhodného k pobytu v těchto
oblastech.
Peary
po zkušenostech dospěje k nezvratnému přesvědčení, že chce-li cestovatel
na severu obstát, musí začít fungovat jako domorodci. Návyky civilizovaného
světa tu mohou být spíš brzdou. Nebyl první, podobné zásady razil již jeho
krajan Charles Francis Hall před třiceti lety, ale velká část severských cestovatelů
se spoléhala jenom sama na sebe.
Když
v srpnu 1893 přistáli v Anniversary Lodge, Peary se ani nezdržel, aby
nesložil poklonu své ženě. Vždyť Jo zrovna byla v osmém měsíci
těhotenství! 12. září se jim v Grónsku narodila holčička Marie. Ahnighito,
jak ji pojmenovali Eskymáci. Sněžné dítě, nikdo tu tak bílé miminko jaktěživ
neviděl.
HNACÍ
MOTOR – CTIŽÁDOST
Peary
je v té době již pevně rozhodnut. Tady, na severu, bude hledat svou slávu,
která jeho jméno rozprostře po celém světě. On zatkne hvězdnatou vlajku
s pruhy do nejsevernějšího cípu naší planety. On sám.
V polárních
krajích stráví další dvě zimy a pak se vrátí domů. Musí sehnat peníze, bohaté
mecenáše, musí si udělat reklamu. Na jaře 1897 se vytvoří v USA pod
vedením Morrise K. Jesupa Peary Adriatic Club. Je to neobyčejná společnost. Má
podporovat a financovat polární expedice, přispívat k hlubšímu poznávání
severu. Ale pomoc tohoto společenství se nevztahuje na všechny polární výpravy.
Týká se jen Pearyho. Peary v té době již zcela nepokrytě považuje severní
oblasti za svou doménu, za své hájemství, domorodce za své služebníky. A
všechno, co tam najde, za svůj majetek. Zní to sice dost trapně, ale je to tak.
Společnost
koupí loď, na které se ještě před rokem plavil Nansen. A Peary se na ní může
vydat zpět mezi Eskymáky. Znovu s jejich pomocí hromadí zásoby masa a
kožešin, loď se promění v eskymácký tábor, na kterém ženy šijí oblečení,
muži opravují psí postroje a všude kolem si hrají děti. Ale ani v ruchu
příprav na dalekou cestu nezapomíná Peary na obchod. Již v roce 1894
objevil v Grónsku obrovský meteorit, vážící 34 tun, který je pro Eskymáky
již dlouhá desetiletí jediným zdrojem železa. Nyní jen naloží spolu se dvěma
menšími na loď a odešle do USA. Prodal jej newyorskému muzeu za 40 000
babek.
Pearyho
pronásleduje obava z konkurence, pochopitelně „nekalé“ konkurence, která
by mu mohla po kmotrovsku lotrovsku jeho vysnění cíl vyfouknout před nosem. Ví,
že napoprvé ještě pólu nedosáhne, ale rozhodne se udělat pro to všechno, co
bude v lidských silách. V silách jeho a také Eskymáků. Přijde polární
noc, loď není schopna dalšího pohybu. Peary se vydá na cestu po souši i po
zamrzlém ledovém poli. Míří do Fort Conger, poblíž 82°. Tady byla kdysi zřízena
stálá stanice pro výzkum polárních klimatických podmínek. Od té doby, co ji
posádka opustila, zpustla, ale Peary je přesvědčen, že se pro jeho plánovanou
cestu k pólu dá využít. Žene své Eskymáky tmou, občas osvětlenou paprsky
Měsíce. Jeden z nich dezertuje, Peary neváhá ztrácet čas pronásledováním
uprchlíka. Něco takového si najatí pomocníci (i ponocní) nesmí dovolit.
S nespolehlivými průvodci by přece na pól netrefil.
Konečně
najdou to, co zbylo z bývalé polární stanice. Je 9. ledna 1899. Patnáct
let tu nestála lidská končetina. Zbyly tu části zásob oleje, cukru. Konečně si
mohou rozdělat ohýnek, provést informativní inventuru. A ještě ten večer udělá
Peary nepříjemný objev. U obou nohou má omrzlé prsty. Cesta na sever
v lednu nepřipadá v úvahu. Hm hm hm. Bude se muset vrátit na loď, kde
je lékař. Dva měsíce čekají na východ Slunce, cesta zpět za tmy tmoucí, a
s nemohoucím Pearym, by byla sebevražedným manévrem. Deset dní pochodu je
dělilo od lodi. Dostali se k ní až 3.3.1899. Ještě týž třetí březen
amputují nešťastnému zoufalci Pearymu osm prstů na končetinách. A může být rád,
že jeho dobrodružství nedopadlo podstatně hůř. Neodradí jej to. Již 19. apríla
je znovu se svými nohsledy na cestách. Ne, k pólu nepojedou. Ale zásoby si
připravit na příští rok mohou. Spokojeně se vrátí do Etahu a odešlou loď
k potřebným opravám do USA.
KOLIKRÁT
SE TO JEŠTĚ BUDE OPAKOVAT?
Ale
ani následujícího roku neměl Peary na růžích ustláno. Na cestu k Fort
Congeru se vydali až v dubnu, odtud jej pak na části cesty doprovázejí
Eskymáci, konečnou fázi se rozhodne zdolat jen s Hensonem. Do cesty se jim
však postaví voda. Pól zůstane až za ní. Musí se vrátit a tak se alespoň věnuje
průzkumu grónského území. Dojdou až na jeho nejsevernější mys, který nazvou
jménem Morris Jesup (po americkém filantropovi Morrisi Ketchumu Jesupovi),
pojmenují nejvyšší horu ostrova, nezahálí. Do Etahu se vrátí v květnu
1901. A tady na něj čeká překvapení. Manželka Jo přijela s dcerkou již
loni na podzim, prožila tu tedy dlouhou zimu. Ale rodinné shledání má daleko do
barvotiskové idylky. V Etahu totiž pobývá i mladá Eskymačka Alequasina a
její novorozený syn. Pearyho sin = Pearyho levoboček. Nebylo možné, aby se o
tom Josephina nedopídila. Poznání ji krutě ranilo. O to víc, že teprve nedávno
pochovala svou druhou dcerku, kterou její táta nikdy neviděl. Setkání po třech
letech absence vzájemných kontaktů se tedy příliš nevyvedlo. Paní Pearyová
odjíždí rezignovaně lodí do Washingtonu, Peary zůstává. Ještě neví, že
v USA zemřela jeho matka.
Ale
ani další útok na pól, zahájený následující jaro, nebyl oukej. „Postup kupředu
byl nemožný, dal jsem postavit tábor. Bojoval jsem, dokud jsem mohl a jsem
přesvědčen, že to byl boj udatný. Ale nemožné udělat nedokážu.“ Je o dva stupně
níž, než kam se dostal Nansen. Námaha však neodpovídá výsledku. Sklesle míří
zpět k civilizaci. Ne, nevzdá se. Už plánuje novou cestu. Je vytrvalý.
Nevyklidí bitevní pole, dokud to jen trochu bude možné. Ale nejprve bude muset
učinit pauzu. V Etahu na něj čeká loď a na lodi Jo. Ani paní Pearyová se
nevzdává bez boje. Tentokrát odjedou společně.
Pobyt
doma jej netěší. Vede důležitá strategická jednání, shání další peníze, ale
duchem je napůl nepřítomen. Nemá tu stání. Už jednou jeho cíl ohrozila
konkurence, italská výprava vedená Ludvíkem Amadeem vévodou Abruzzským. Kapitán
Cagni tehdy dospěl až na 86° 40´, dál se nedostal, ale co když se objeví zas
někdo další!
Paní
Pearyová manželka doma neudrží. V odjezdu mu nezabrání ani narození syna
Roberta juniora. Ano, není již nejmladší, jistě, jeho život má jen omezenou
délku, šířku, výšku, hmotnost, hodnost… Právě proto musí pryč. Proto musí být
k sobě i k druhým ponejvíc hardcore harcovník. Jeho cíl je ještě
stále v nedohlednu.
Arctic
Club mu postavil novou loď. A v polovině roku 1905 je Peary už zase na
severu. Východiskem nové výpravy bude tentokrát mys Hecla. Peary si pro dobytí
pólu vypůjčí italskou variantu postupu, k pólu půjdou po částech, slabší
budou připravovat podmínky těm silnějším. Ale ani tentokrát si neškrtnou. Zdrží
je opět kanál volného moře. Ztratí mnoho času čekáním na led. A když se
dostanou na druhou stranu, zůstane Pearyho družina oddělena od potřebných
zásobovatelů. Dojde dál než Italové, ale to je také všechno. Na zpáteční cestě
musí znovu nečinně čekat u zčeřené hladiny volné vody, než se dostanou na
druhou stranu. Zásoby jsou vypotřebovány, saně spálili. Za krkem jim tam posedává
smrt. Konečně hlídka oznamuje vytvoření tenkého ledu. Všichni si pevně připnou
lyže. Teď nebo už nikdy, kámo!
„Přiznám
se upřímně,“ napsal pak Peary, „že bych nechtěl tyto okamžiky ještě jednou
absolvovat. Bylo to poprvé a naposled za celou dobu mého působení
v arktických krajích, kdy jsem si nebyl jist, jaký bude konec, jaké score.
A když jsem se uprostřed pukliny probořil dvakrát za sebou jedním koncem lyže,
byl jsem přesvědčen, že je se mnou šmytec. A když za chvíli jeden z naší
řady zoufale vyjekl, zabručel jsem si pro sebe mimovolně – Pomoz Bůh, kdo to
asi je. Ale netroufal jsem si zvednout oči od lyží, které byly v neustálém
stejnoměrném pohybu. Houpavá vlna průhledného ledu, kterou vyhazovala špička mé
lyže při každém kroku, nedovolovala spustit ze sebe oko.“
Naštěstí
to peklo přešli všichni. I ten, kterému se lyže na okamžik probořila. Na
zpáteční cestě najdou zbloudilou část pomocných oddílů, ale všem hrozí smrt
hladem, nedobrovolná hladovka v krajině břišních útrap. Teprve objevení
první zvěře je z nejhoršího zachrání. Maso hltají do sebe za syrova, ještě
teplé. Přežili to. V té době se jeho eskymácké přítelkyni narodil druhý
sin – statný zdravý syn.
NESPORTOVNÍ
ZÁVODY
Peary
je zase na několik měsíců doma. Neví, že v červenci 1907 vyplula
z Ameriky jachta zazobaného Američana Johna R. Bradleye. Je na ní
Frederick A. Cook, se kterým Peary dobýval Grónsko. O tom, že Cook míří
k pólu, se dozví až po jejím návratu. Pozdě!
Jako
smršť zorganizuje v několika týdnech novou výpravu a žene se za
odvážlivcem. Nedokáže se smířit s představou, že by jej mohl někdo
důmyslnější takhle snadno předběhnout. V Etahu zjišťuje rozsah katastrofy.
Ne, Cook se ještě nevrátil. Ani o jeho dvou eskymáckých průvodcích není ani
stopy. Cookův společník, který zůstal u dobře zásobeného skladu kožešin a
narvalích klů již přestal doufat, že se ještě brzy shledají. Je nemocný a chce
domů. Život mezi Eskymáky mu nesvědčí svou jednotvárností. Rozkacený Peary
s ním odmítne jednat, pak si však situaci chladně rozváží. Ano, dá jej
dopravit na pomocné lodi domů, když zaplatí za cestu. A podepíše mu plnou moc
k disponování s Cookovým skladem. Pro navození příznivého dojmu mezi
Eskymáky rozšíří informace, že tento majetek, který Cook odhadl na 45 000
dolarů, bude sloužit jako kapitál pro organizování pomocných akcí
k hledání ztracených. Nejcennější narvalí kel však pošle jako svůj dar
prezidentu Rooseveltovi. Na stejné lodi, na které odplouvá nešťastný Francke.
Peary
se dostal na nejkritičtější křižovatku svého života. A nevykročil šťastně. Jeho
další jednání bylo jistě motivováno i tím, že mu je již přes třiapadesát let.
Jeho polární příběh se brzy uzavře. Prožil tu velkou část svého života. Prošel
po svých stovky kilometrů. K čemu mu to bylo? Aby do nejvyššího bodu zatknul
vlastnoručně důkaz o své přítomnosti. Nic jej nezastaví.
Skupina
dvaadvaceti mužů, 133 psů táhnoucích 19 saní se vydala naposledy k pólu.
Teď anebo nikdy. Všichni jsou si dobře vědomi. Postupně se od ní oddělují menší
skupinky. Nakonec zůstane mezi bílým sněhem jen Peary, doprovázený čtyřmi
Eskymáky a svým černošským posluhovačem. Bude jediný běloch na pólu. Tedy –
kdoví jestli se tam vůbec dostane zdráv.
Šestého
dubna 1909 v deset hodin dopoledne dojdou podle kontrolního měření na 89°
57´. Jsou vyčerpaní, ale téměř u cíle. Po krátkém oddechu nasedne Peary na saně
a se dvěma Eskymáky se vydá na další průzkumnou obhlídku. Pól již odtud není
daleko. Přístroje se mohou seknout v údajích. Chce si být jist, že svého
cíle skutečně dosáhne. Oukej. Křížem krážem proputuje okolí. Sedmého se vrátí.
Muži
na nejsevernějším cípu světa se vyfotografují, změří hloubku moře pod ledem na
2 742 metrů, víc jim lanko ani nestačí. A pak se vydají zpět. Jedou
rychle. Velice rychle. A přece nepředstihnou zprávu o tom, že Cook je předběhl
o celý rok. Vrátil se, i když už na něj nikdo nečekal. Do té doby Peary o
dobytí pólu nikomu neřekl. I poznámky z cesty dokončoval až na lodi
v Etahu. Na přímé otázky odpovídal dvojsmyslně a dost vyhýbavě. Teď však
proti svému protivníkovi vyrazí do boje. Cookova cesta k pólu je podvodná
líbivá lež!!!
Spor,
který mezi dvěma muži vzplál, se nevedl v kožených rukavičkách, Viktore,
ba ani ve spisovné english gentleman´s talk. Cookovy důkazy byly skutečně
vratké, sám Peary se pečlivě postaral, aby byly ještě nedůvěryhodnější. Boj o
prvenství se táhl roky. Odborníci se nemohli shodnout, kdo z nich má
vlastně pravdu. Cookovi nahrávala situace, že Peary nebyl v odborných
kruzích pro svou nesmiřitelnost moc vítán. Kdyby byl jeho soupeřem Amundsen,
vypadala by situace od počátku zcela jinak. Jenže pro Pearyho byly pojmy
tolerance, ohleduplnost, takt, solidnost a kamarádství prázdnými frázemi. A i
když ani Cook nebyl badatelem zcela důvěryhodným, na jeho stranu se postavilo
dost příznivců. Třebaže zde opravdu leccos nehrálo. Dnes se předpokládá, že
Cook, nechtěl-li se dopustit vědomého podvodu, a i ten bychom v jeho
životě našli, prostě špatně odhadl svou polohu.
Jenže
ani Pearyho důkazy nebyly úplně košer. Pochyby vyvolaly některé Hensonovy
rozhovory s novináři, rychlost Pearyho zpátečního pochodu, jeho podivné
tajnůstkářství, které tak neodpovídá jeho celkovému založení a povaze. A také
jeho deník, ve kterém zaznamenal cestu k pólu a zpět. Zpráva o dobytí
točny je na volném archu papíru, deníkové záznamy nezachycují radost a nadšení,
které by měl Peary po úspěšném zdolání své životní dráhy pociťovat a sdílet…
Byl
Peary vůbec na pólu? Odpověď hledaly generace vědců. Novináři. Naposledy i
redaktoři časopisu National Geographic. Byl nebo nebyl? A když nebyl, věděl o
tom? Některá svědectví dokazují, že ano. Nemohl se vzdát, byl na své poslední
cestě. A přiznat debakl, to znamenalo předat palmu vítězství Cookovi…
Kde
tedy Peary byl? S jistotou se to už nikdy nedozvíme. A možná to ani sám
Peary nevěděl. Své tajemství si odnesl do hrobu. Zemřel na zhoubnou anemii, přesně
na tu prevítskou chorobu, kterou u něj již před mnoha lety diagnostikoval jeho
největší rival – dr. Cook.
CEPHEUS
Souhvězdí
připomíná svým tvarem dům nakreslený jedním tahem. Leží nedaleko Polárky, a je
tedy na obloze vidět po celý rok. Nejjasnější hvězda tohoto souhvězdí, Delta
Cepheii, je také jednou z nejzajímavějších hvězd oblohy. Je to totiž první
pozorovaná a popsaná proměnná hvězda, jejíž jas pravidelně kolísá (v intervalu
5,37 dne). Podle ní se jmenuje celá skupina pulsujících hvězd cefeidy.
Z trvání pulsu lze odvodit zářivost hvězdy a z poměru k jasnosti
hvězdy pak její vzdálenost od Země. Astronomové tak získali nový způsob měření
vzdáleností ve vesmíru. Tato hvězda je zároveň jednou z nejhezčích
dvojhvězd.
Etiopský král Cefeus
musel podle řeckého mýtu obětovat svou dceru Andromedu mořské bestii, aby si
usmířil rozhněvaného boha moří Poseidona. Toho urazila jeho manželka
Cassiopeia, protože prohlásila, že je krásnější než jeho dcery, mořské nymfy
Nereovny. Andromedu však naštěstí zachránil Perseus na Pegasovi či za pomoci
okřídlených sandálů (pověsti se rozcházejí). Cefeus je součástí skupiny
souhvězdí zpodobňujících všechny postavy slavného příběhu, Cassiopeiu,
Andromedu, Persea i Pegase a dokonce i nestvůru – v podobě souhvězdí
velryby – Cetus.
http://www.youtube.com/watch?v=9WMJSv2__sA
One Dove – „White Love“ – Andy Weatherall's Guitar
Paradise Mix
…plus toto dílo musí být
identické s „The Hard As Hell Mix“, vydaným v lednu 1991 na DMC: Mantronix:
http://www.yourepeat.com/g/mantronix+step+to+me+(do+me)+(the+real+club+mix)
|
